Cesta z nepohody do pohody
Co si vybavuji z doby, kdy jsem pila? Zpočátku jsem si dala s přítelem večer skleničku vína, někdy jen tak, někdy jsme si chtěli udělat pěkný večer. Dělala jsem to, co spousta lidí považuje za normální běžné.
Byla jsem vdova se dvěma malými dětmi, ve věku
Vzpomínám si, že postupem času jsem se celý den těšila , až bude večer a děti půjdou spát a já si dám svých pár skleniček. V té době mi už jedna sklenička vína nestačila a tak jsem začala pít rum, který mi vždy voněl a nemusela jsem ho vypít tolik, abych docílila kýženého výsledku. Vybavuje se mi pocit uvolnění, který však netrval dlouho, a tak přesto, že jsem chodila do práce a jezdila autem, musela jsem si dát svou skleničku občas i ráno, když jsem vstala, protože se stále častěji objevovaly abstinenční příznaky. Sama jsem si namlouvala, že to nikdo nepozná. Došlo to tak daleko, že mi v práci dali dýchnout a dostala jsem výtku. Snad v té době jsem si uvědomila, že to není normální a tak jsem z toho bludného kruhu chtěla vystoupit. Problémy se kupily v práci i doma, hádky s přítelem, ale i s dětmi. Jednoho dne jsem snědla všechna antidepresiva i léky na spaní a zapila je lahví rumu, v domnění, že rodině bude lépe beze mne. Skončila jsem na jednotce intenzivní péče a následně na psychiatrickém oddělení. O ústavní léčbě jsem nechtěla ani slyšet a rozhodla jsem se pro léčbu antabusem. Vše se zvrtlo na jedné odpolední propustce, když jsem se vrátila na oddělení s jedním promilem alkoholu v krvi. Byla jsem disciplinárně propuštěna za porušení abstinence. Utekl asi týden a já jsem si poprvé přiznala, že to sama nezvládnu. Dohodla jsem se se svým psychiatrem na ústavní léčbě. A najednou jsem se do léčebny těšila, ale obávala jsem se i toho, co mě čeká. Týden čekání jsem v postatě propila, v myšlenkách, že je to poslední týden, kdy se můžu napít.
6. 12. 2007 jsem s přítelem odjela do léčebny v Bílé Vodě. Po vyřízení potřebných formalit mě přítel odvedl na oddělení, kdy jsme se rozloučili. A já zůstala na neznámém místě, sama, uplakaná, vyčerpaná s stále plná výčitek.
Po týdnu na detoxu jsem se rozhodla pro oddělení pracovní terapie.
Postupně jsem se začala cítit jako dřív – plná elánu a optimismu, že má cesta má konečně smysl. Dokonce i dcera za mnou přijela na vztahovou terapii, aby pochopila, že závislost na alkoholu a lécích je nemoc. Během pobytu v léčebně jsem se rozešla s přítelem, se kterým jsem žila 8 let.
A konečně jsem byla opět doma. Za dobu mé léčby se odehrálo spoustu změn v mé domácnosti. Syn i přítel se odstěhovali a já zůstala doma jen s dcerou. Ihned jsem nastoupila do zaměstnání, kde mi stále drželi místo. Po dvou měsících jsem musela jít na operaci karpálních tunelů s levým zápěstím, a tak jsem zase zůstala doma na neschopence. K tomu byly letní prázdniny, dcera odjela na celé dva měsíce ke svému příteli a já zůstala doma sama. Tehdy, snad pro zahnání nudy jsem se znovu napila. Pila jsem od pátku do neděle a v pondělí jsem plná obav, že to sama nezastavím vyhledala svitavský KLUS. O KLUSu jsem samozřejmě věděla po celou dobu, ale podcenila jsem situaci. To šťastné, dnes již pro mě šťastné pondělí. V KLUSu jsem se poprvé setkala s lidmi, kteří na tom byli stejně jako já. Setkala jsem se tam s pochopením, s lidmi, kterým se to také nepodařilo napoprvé. Po dohodě o ostatními chodím na skupinové setkání každé pondělí, kde si můžeme otevřeně popovídat a probrat naše problémy. Kromě toho jsem se s Klusem zúčastnila i různých akcí, výletu na Lipnici, vernisáže výstavy, nebo výletu po žďárských vrších. Pochopila jsem, že doléčování má pro alkoholika velký význam. Jsou tam lidé, kteří prožili něco podobného, jako já, kteří se snaží abstinovat a podporovat jeden druhého. Okolní svět to bohužel nechápe, a asi to ani jinak nejde. Lidé v Klusu jsou mi příkladem, že abstinovat jde. A když se to podařilo jim, podaří se mi to také. Vím, že to nebude jednoduchá cesta, ale život v abstinenci je o to krásnější. Dnes je to již rok a půl co abstinuji.
Rodinný i pracovní život se vrací do normálu, našla jsem si nového přítele, s dětmi máme pěkný vztah, rodiče mne podporují a začínají si mne vážit, pro to, co dělám a jak to dělám.
Jsem si vědoma, že vše je na mně ale já to s podporou Klusu zvládnu, abstinovat je pro mě to nejdůležitější.