Záměna závislostí - Jaromír
Jsem alkoholik a patologický hráč, který prodělal tři odvykací léčby. První v roce 1990 v Podlesí u Nového Bydžova. Z této léčby jsem si odnesl přesvědčení o abstinenci v mozku, nikoli v srdci. A tak není divu, že jsem za nějaký čas zrecidivoval. Má touha abstinovat byla tak velká, že jsem se v roce 1995 rozhodl podstoupit novou léčbu, tentokrát v Želivu. Přesně na don po půl roce jsem léčbu ukončil s přesvědčením v srdci, že už si nikdy nedám ani kapku alkoholu. Díky této úspěšné léčbě abstinuji od alkoholu již 15 let. Podcenil jsem však doléčování a zaměnil závislost za závislost. Proto jsem v roce 2007 nastoupil na svoji třetí léčbu, jako patologický hráč. Aby i tato léčba byla úspěšná, strávil jsem v Želivu 11 měsíců. Ponaučený ze svých chyb v minulosti věnuji patřičnou pozornost doléčování a již více než dva roky abstinuji i od hazardních her.
Můj příběh se začal odvíjet před padesáti lety, když jsem se v Chomutově narodil. Na dětství vzpomínám se smíšenými pocity. Byl jsem hyperaktivní dítě, rodiče si se mnou nevěděli rady. Hloupý jsem nebyl, ale na učení jsem se nedokázal soustředit. Když jsem ve druhé třídě dostal na vysvědčení trojku z kreslení a dvojku z chování, ze strachu před výpraskem jsem poprvé utekl z domova. Našli mě v noci v hlubokých lesích v Krušných horách v hraničním pásmu. Četníci na strážnici se ke mně chovali moc pěkně a když pro mě přijel otec, ani se mi nechtělo domů. Bál jsem se výprasku. Ten ale nenastal a já začal pociťovat změnu v přístupu rodičů ke mně. Začal jsem se více učit a až do deváté třídy jsem míval jen jedničky a dvojky.
Alkohol byl v naší rodině tolerován. V příbuzenstvu bylo prostých konzumentů poskrovnu. Na víkendy jsem jezdíval k babičce, kde jsem dostával napít piva už v 8 letech. Také jsme jezdili k tetě, která měla v Osadě Datlů hospodu. Tady jsem vypomáhal s roznáškou piva a nebyl problém pít pivo i tvrdý alkohol. Brzy jsem poznal, že mi alkohol dodává sebevědomí, že jsem hovornější a ztrácím trému. S alkoholem jsem se spřátelil. První hlubokou opilost jsem si způsobil, když mi bylo asi 10 let. Jako malé dítě jsem se stal závislým na alkoholu velice brzy. Můj organismus si na drogu zvykl a já pil alkohol vždy, když k tomu byla příležitost. Ale protože se zvyšujícími dávkami se mi nedostávalo peněz, začal jsem krást. Kradl jsem buď alkohol, nebo všecko, co se dalo prodat, abych měl peníze na své pití. Na střední školu jsem se nedostal, uzavřel jsem se do sebe a začal se upíjet. Učil jsem se mechanikem měření a regulace. Ve druhém ročníku jsem se rozhodl emigrovat ( protože velká část příbuzenstva žila na Západě ) byl jsem však zadržen při pokusu o ilegální opuštění republiky. Přesto jsem se vyučil a po ročním studiu zakončeném maturitou jsem nastoupil základní vojenskou službu v Praze. Zde jsem se seznámil se svojí budoucí manželkou a v roce 1982 jsme se vzali. Přestěhovali jsme se na vysočinu, opravoval jsem dům, narodili se nám tři synové. V té době ale závislost na alkoholu dosáhla už třetího stupně. Když jsem se v listopadu 1990 po víkendové pijatice podíval do zrcadla, zhrozil jsem se. Tupě na mě zírala lidská troska. Řekl jsem si, že je největší čas něco se sebou udělat a nastoupil jsem odvykací léčbu v Podlesí. Po léčbě jsem chtěl napravit své chyby a uvést rodinný život do pořádku. Manželka však neměla pro tyto změny pochopení. Během mé léčby navázala jiný vztah, jak už to bývá, s mým nejlepším přítelem. A tak jsem měl na stole žádost o rozvod. Po ročním odkladu bylo naše manželství rozvedeno a protože synové byly svěřeni do její péče, začalo nejhorší období v mém životě.
Odstěhoval jsem se do Skutče, děti jsem směl vídat jednou za 14 dní. Měl jsem deprese, možná i chronický únavový syndrom. Sen o normálním životě se mi zhroutil jak domeček z karet. Zoufalství a deprese mě dovedly ke každodenním myšlenkám na sebevraždu. V tomto období jsem recidivoval. Pil jsem 1-2 piva za 14 dní. Tyto dávka však stačily k tomu, abych se propadl na samé dno. V lednu 1995 jsem chtěl spáchat sebevraždu, ale vše dopadlo jinak. Naštěstí. Před odjezdem do ciziny jsem se opil a probral bez dokladu a bez peněz. Nechal jsem se hospitalizovat a po třech nedělích na litomyšlské interně nastoupil na druhou léčbu – do Želiva. Věděl jsem, že mi skutečně jde o život a tak jsem bral léčbu vážně. Po půl roce jsem ji ukončil s vybudovaným přesvědčením, že už nikdy pít alkohol nebudu. Vystřídal jsem několik zaměstnání a v roce 1998 jsem začal pracovat jako technik v Praze. Měl jsem vysoké výdělky, většinu času jsem trávil v práci a koníčky, ke
Opět žiji. Mám skvělé přátele, ve svitavském havlíčkobrodském i v jiných Klusech. Co říci závěrem? Život je nejcennější dar. Jsem nesmírně šťastný, že jsem to pochopil a přestal s ním hazardovat. Mohu se radovat z každého dne, který je mi dán. Nikdy není pozdě začít nový život. S čistou myslí lze překonat všechny překážky. Chce to jen jediné – VYTRVAT!